Lidskost ve vztazích, aneb v každém je světlo…

10. 1. 2021
Selina

V posledních dnech jsem viděla krásný dokumentární seriál o lidskosti, o vztazích založené na silné a pravdivé lásce, o které každý sní. Také náhodně jeden díl reality show, na kterou se normálně nedívám, ale okolnosti mě jemně postrčily, abych se na něj podívala (z čehož jsem stejně opět nakonec byla smutná, z toho, jak se lidi dokáží k sobě chovat).

VZTAHY OBECNĚ

Nic není důležitější než to, jaký skutečně jsem a pravdivost mých činů. Není to o tom, jak vypadáme, měřením, kolik toho pro druhé uděláme nebo kdo kolik má peněz.

Pravdivostí v našich vztazích a v našem chování je to, že pochopíme toho druhého, i když se nám v něčem nezamlouvá (to už je zase náš problém proč asi, ne toho druhého). Jeho životní situaci, jeho nastavení, jeho reakce. Když tomu dám prostor a vím, nebo se alespoň snažím si uvědomit, že různé okolnosti mohly takového člověka dovést až tam, kde se právě nachází, pak jsem schopen jej plně pochopit a dát mu šanci se projevit, dát mu laskavou podporu a třeba i náhled proč se mu takové věci dějí a jemně poodhalit jinou stranu jeho osobnosti.

Laskavá slova a úcta k tomu druhému, ať je to kdokoliv, by měly být na prvním místě. Rozlišováním, komu toto dám nebo ne už je znakem, že nejsem dostatečně otevřený tomu druhému, jsem nedůvěřivý a mám o sobě lepší mínění. To jsou zase hry ega, nebo jinak taky omluvy před sebou samým – nejsem dostatečně vyspělý na to, abych si přiznal, že mě v životě něco zraňuje a já to projektuji na druhé. Škatulkování, kdo kde se nachází nebo kam podle nás patří, není bezpodmínečné přijetí toho druhého. Dělá mezi námi jisté oddělení, staví zdi. Jak se v takovém stavu můžeme dostat ke společným vizím, které mají lidi na tomto světě? Všichni chceme žít šťastně a radostně, ale bez toho základního lidského nastavení, pokorně přijímat každého ať je jakýkoliv, to nemůžeme dokázat. Mnoho z nás to už ale dokáže a nejkrásnějším příkladem a důkazem je vztah mezi rodičem a dítětem nebo partnery, kteří v tom druhém našli víc, než jen milence…

VZTAHY PARTNERSKÉ

Přimělo mě to přemýšlet co se v takových vztazích děje a jací jsou tito lidé.

Často teď slyším nebo čtu o tom, jak je třeba řešit to či ono ve vztazích, nenechat se strhnout tím druhým, nebýt jen odrazem toho druhého a nezapomínat na sebe… s tím vším plně souhlasím, ale co takhle si připomenout to, co spolu můžeme zažívat, tu jinou stranu toho, co a proč nás dělá vše prožité tak bezpodmínečně milujícími?Je toho hodně, co dva lidi může spojovat a v každém vztahu je to jinak. Často se ale v takových bezpodmínečných vztazích vyskytují některé z těchto znaků: podpora toho druhého v jeho vizích ať je to cokoliv, kreativita a prožívání přítomnosti, milovat toho druhého takový jaký je i s jeho nedostatky, držet spolu v jedné společné tvořivé energii, společná víra, že něco těžkého spolu dokážete nebo překonáte, atd…

Když si lidé společně prožijí něco hodně hlubokého, pak jde na nich vidět, jak jsou k ostatním srdeční, laskaví a vděční. To vše se promítá v okolním světě, kde žijí a často tím dokáží zase jiné povzbudit nebo nějakým způsobem ozářit. Tito lidé jsou si navzájem přáteli do velké hloubky, a ví o sobě navzájem mnoho, spoustu vnitřních pochodů, niterných záležitosti, jak reagují v různých situacích, co je trápí a na čem pracují. Ví i o snech toho druhého, vizích a každodenních radostech. Tohle všechno je také úzce propojuje a je to důležitá složka vztahu. Celá věc je v tom vnímat toho druhého celou svou bytostí. Všímat si jeho nálad, výrazu a energie ve tváři, jeho řeči těla, ale i duše, co jeho činy říkají. Vše je odrazem duše, a když toho druhého známe do nejmenších detailů, můžeme mu dát to, co zrovna od nás potřebuje. I to je láska.

VZTAH SÁM K SOBĚ

Jedna z věcí, z toho asi nejdůležitější, je být sám sebou, dělat to, co chci a být realitou své nejlepší představy o sobě. Jen tak můžeme být spokojení, protože i když nám nevychází zrovna to, co si v tu danou chvíli představujeme, jediná a absolutní síla a podpora je v nás samotných. Že jsme tím, čím chceme být. …a i když si zažijete hluboké rány, občas nevidíte žádný smysl toho co žijete, po čem toužíte a je podle vás tou třešničkou na dortu nebo jste kolikrát hráli mrtvolu, které se tyhle věci prostě netýkají, i pro vás je stále tato vaše vize živá a má šanci se splnit, většinou ve chvíli, kdy to nečekáte. Umožněme si to krásné prožívání sebe sama, úplně všeho a mějme stále naději ve vyplnění toho v co věříme.

Někdy lidi hodnotíme už podle toho, jak na nás působí při prvním dojmu, jak vypadají nebo se chovají. Ztrácíme tím spoustu času, protože se ve většině případů stává, že si pak zpětně uvědomíme, jak hloupí jsme byli, co jsme si při prvním pohledu mysleli, nebo při tom, že jsme si stáli za svým a nehodlali uvidět toho druhého z jiné strany. Většina chyb, které nám na začátku přišla zásadní, a přitom jsme o člověku nevěděli vůbec nic nebo si prostě vytvořili svou představu, nám najednou přijdou tak absurdní. Při tomto uvědomění vidíme chyby toho druhého najednou jinak, jen jako malý nedostatek, který má každý na světě, ale to, co o člověku víme a jak jej vnímáme později, velmi převáží první předsudky a hodnocení.

Tohle se však děje jen když otevřeme srdce naplno a dáme šanci proudit i jiné energii. Nemůže se to dít, když jsme stále v zajetí právě těch hmotných energii – vnímáme hlavně očima. Ale tento svět už potřebuje víc než jen fyzické oči. Otevřít srdce… Pro člověka, kterého pak milujete, nebo když milujete své blízké, přátele; uděláte cokoliv, abyste mu pomohli, když vidíte, že je v nesnázích. Chcete, aby se měl co nejlépe… A stačí k tomu být jen pokorný, laskavý a ctít toho druhého…

Když si uvědomíme, jak jsme každý úžasný, najednou umíme přijmout i všechny ostatní „úžasné“ lidi kolem sebe

🙏

Selina

Okomentuj článek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *