Co jsem se (ne)naučila v Peru, co mi ukázala Pachamama a Taita Inti

1. 10. 2019
Selina

Na světě je všude krásně, jak říkají i ti největší z největších… Narazila jsem i na takové lidi, kteří mi před cestou do Peru říkali, že nemusím nikam jezdit, abych něco nového našla, dozvěděla se nebo přišla na to, co v životě dál… K tomu vám ráda něco povím… možná ne, ale to je věc úhlu pohledu. Cestování miluju a Peru byl vždycky můj sen. Proč, jsem nevěděla před cestou, po cestě se mi vše vyjasnilo. Důležité je, že mi to na mé otázky odpovídá… Další věc je kultura, která se v té zemi žije a dokáže vám ukázat jinou stranu, než je viděna zvenčí. Jak tamní lidé žijí? Jak se o sebe starají, na co myslí, a co jejich děti? V co věří a jaká je jejich motivace? Myslím, že tohle jsou důležité otázky v každé zemi, pokud se o to zajímáte. Při této cestě jsme se soustředili na andskou kulturu a ta nám odpověděla na mnoho otázek. Kultura je to velmi barevná, tak jako jejich látky. Je také však hluboká, jako jejich srdce, které poznáte při návštěvě starších domorodých vesnic mimo velká města, protože vás objímají, jako by vás znali celý život…

Když jsem přiletěla do Cuzca, města mezi horami, vnitřně jsem se roztřásla a byla jsem naměkko. Zvolna mi začaly téct po tvářích slzy… Neustávaly ještě další dvě hodiny. Jela jsem taxíkem za svou budoucí skupinou a měla pocit, že se vracím někam kde to znám. Na hlavní ulici, kterou jsme jeli, jsem sledovala tváře lidí, kteří mi byli blízcí, i když jsou nyní z druhého konce tohoto světa. Po stranách kopce a hory. Domy, i když trochu jiné, než jsme zvyklí, ale přesto zajímavé. Jejich život, jak nese žena dítě v barevném šátku na zádech, prodávající muž zeleninu a ovoce… dýchla na mě jakási známá atmosféra. Co se to se mnou děje? Skeptický člověk by řekl, že je to tou nadmořskou výškou, jiným prostředím a kdo ví co ještě. Začalo mi vše docházet během celého pobytu v Peru, že je to i má země. Jsem s ní nějakým způsobem spjata… Přirostla mi k srdci. Celá…

Cuzco se nachází v nadmořské výšce 3 500 m.n.m., takže taková náhlá změna může člověku přinést malý šok. Nejdřív malá tenze v hlavě a časté lapání po dechu, než si zvyknete. Každý reaguje jinak, ale tělo si postupně navykne a když tomu nepřidáváte důležitost, stáváte se skoro Peruáncem se silným fyzickým srdcem :-)… Město je opravdu krásné. Nejen svým náměstím, ale především svým duchem. Centrum má atmosféru až magickou, a ještě mystičtější jsou „památky“ v okolí. Pro mě to památky nebyly, ale často živá místa, protože jejich energie živá byla, stále pulzující a každá nese nějakou informaci a nehmatatelné poselství. Nedá se to popsat, je třeba to zažít. A kdo se chce dozvědět pravdivé informace, je třeba se dobře napojit nebo se zeptat správných lidí…

Jak jsem řekla, pro mě jsou lidé v Peru srdeční. Nejvíce v odlehlejších oblastech, kde žijí svým tempem a často v základních podmínkách. Zvláštní, říkala jsem si zezačátku. Jak málo mají a jak spokojeni jsou. Možná nepoznali velkou hojnost, na jakou jsme zvyklí třeba v Evropě, ale poznání, jakou hojnost mají v sobě, jak vědí, co je opravdu cenné, to mě dojímalo na každém kroku. Jedna velká informace: Tito lidé žijí v souladu se svým okolím, s přírodou, velmi. Přijímají věci tak jak jim do života přijdou. Možná to není novinka, ale hloubka je v tom opravdu velká.

Ano, jsou i chudí a často uvidíte domy bez dveří. A přesto na vás z těch dveří mává stará paní s úsměvem od ucha k uchu. Na cestě jsem slyšela mnoho příběhů těchto lidí. Od toho, že na Machu Picchu se většina peruánců nedostane, protože je to pro ně drahé. To je opravdu smutné, když člověk ve své vlastní zemi nemá moc šancí se dostat ke své vlastní moudrosti, tradici a kořenům. Na druhé straně, když chtějí, dostanou se jejich děti i do světa… I tady existují výjimky. Jak je vidět v poslední době všude, lidé si začínají uvědomovat moc myšlenek a přání…

V horách, asi ve výšce 4 700 m.n.m., kde jsme pobývali s andskými mistry a úžasnými šamany, jak je nazýváme u nás, bylo znát, jak zde ještě vládne mocná příroda, a ještě lépe byla cítit její syrovost, v končinách, kde už duch přírody promlouvá snad ke každému. Ať to bylo jezero pod majestátnou horou Ausangate, kde jsme uctili hory tím nejryzejším mistrovským způsobem dle našich andských průvodců. Nebo lehce dravá řeka, která byla tak ledová a nechtělo se mi ani převlékat do jiných věcí, jak mi bylo zima. A hvězdy, na které jsem se nemohla v noci vynadívat, protože všude byla opravdu tma, jen měsíc svítil na cestu… Věřím, že v každém místě, kde se člověk dostane do kontaktu s přírodou, nalezne tyto věci. Tam to pro mě však bylo obzvlášť krásné, zřejmě díky mému srdci, které hrálo krásnou hudbou každý nový den s dalším poznáním…

A právě někde v těchto končinách jsem si začala uvědomovat pro co jsem si sem přijela. Pro co ne, jsem věděla hned na začátku. Věděla jsem o moudrosti, kterou tam mám najít. Myslela jsem si, že to bude v rámci třeba nějaké techniky nebo něčeho, co bych měla užít ve své práci dál, v životě. Bylo to tak, jen trochu v jiném hávu a v ještě větší hloubce. Vnímala jsem moudrost, která je nehmatatelná a máme ji všichni v sobě. Jen je třeba si ji zažít, sáhnout si na ni, protože je naše. A největší stopkou k ní je pro nás strach, to, že si nevěříme.

Už dávněji jsem se často přistihla, jak komunikuji s přírodou, ale nevěřila jsem si. Vždycky mi tam skočila hlava, že jsem si to vymyslela. Snažila jsem se věřit, cítila jsem to srdcem. V Peru, když jsem viděla a cítila jaká je Pachamama (Matka Země) a co všechno osvětluje a jakou moc má Taita Inti (Otec Slunce), začínala jsem komunikovat s přírodou více. Postupně jsem nabývala pocitu, že jsem její plnou součástí, neustále jsem měla na krajíčku dojetím z té velikosti, která je kolem nás všude a my na ní tak lehce zapomínáme… Srdce mi chtělo často vyskočit radostí ven, a nakonec jsem měla radost z té sounáležitosti, kterou jsem s přírodou tak cítila. Najednou jsem komunikovala s horami, řekou, kameny, místy a přicházely na energetických místech vize, co vše je tam zapsáno… Vize, jak jsem později zjistila po diskuzích s ostatními, se buď podobaly nebo byly dokonce s některými stejné. To prostě nevymyslíte… A podpora, které se mi dostalo od našich průvodců, kteří jsou v Peru už jako doma, to vše završila a nebýt jí, asi bych tápala déle.

To uvědomění, že tuto moudrost máme všichni v sobě, že se umíme napojit na vše živé kolem, bylo velké… předčilo mě prvotní očekávání. Očekávat není dobré 🙂 Nechat se vést, ano. Není to o komunikaci, ale o sebedůvěře, že vaše srdce ví, co cítí a slyší, jak k němu okolní příroda mluví. A není to jen příroda, která k nám mluví. Mluví k nám srdce ostatních, každodenní situace v životě, symboly, které potkáváme na své cestě… Nyní mám ještě větší důvěru v život, který ve mně i kolem nás běží, v to, jak úžasní jsme, a když tomu věříme.

Není náhoda, že jsem si musela pro své moudro jet tak daleko. Do této země se ještě vrátím, vím to. Tyto zážitky určitě podporují i mé další zkušenosti, které se děly před cestou do Peru. Jsou však velmi mystické a zatím je těžké na ně najít slova. Ale jakmile budou, určitě doplním další informace, na své spirituální cestě, se srdcem na dlani a výzvami, které s nadšením přijímám 🙂 Krásné naslouchání všemu a všem…

Selina

Okomentuj článek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *